Casa Batlló

V roce 1903 koupil Josep Batlló prostý dům v prestižní oblasti na Passeig de Gràcia, přestože se domníval, že budova není hodna jeho pověsti obchodníka. Aby se odlišil od ostatních, chtěl pověřit architekta návrhem nové, jedinečné stavby. O rok později oslovil proslulého architekta Antoniho Gaudího, který už v Barceloně postavil park, kostel i soukromé domy. Právě on přesvědčil Josepa, aby zachoval suterén, přízemí, zahradu a další čtyři patra a na stávající konstrukci uplatnil své odvážné plány.

Ani Josep, ani jeho žena nedávali Gaudímu žádné hranice, takže se mohl naplno projevit jako umělec i architekt. I když celek působí improvizovaně, Gaudí měl pro své avantgardně-modernistické mistrovské dílo jasnou představu: mělo splňovat také funkční požadavky, aniž by tím utrpělo umělecké řešení. Aby se jednotlivé části mohly používat nezávisle, vytvořil tři vstupy: pro spodní část (přízemí, obchodní prostory a suterén), hlavní patro (soukromé sídlo měšťanské rodiny) a nájemní byty nad ním. Při stavbě se počítalo i s cirkulací vzduchu.

Celým domem procházejí barevné reliéfní mozaiky, které v kombinaci s Gaudího filozofií světla vytvářejí dekorativní efekt. Zvlášť výrazné je to v interiéru. Aby do domu přivedl světlo, nechal střed budovy vyhloubit a schodiště obyvatel domu proměnil ve scénický prvek. Gaudí zde pečlivě navrhl zvláštní přechod odstínů mozaikových kamenů: čím dál jsou od zdroje světla, tím světlejší se stávají, čímž se efekt zesiluje a celý prostor působí prosvětleně.

V kulturně-společenském hnutí obnovy katalánské secese (Modernisme Català) mezi lety 1890 a 1910 stála příroda v centru umělecké tvorby a v 19. století vzbuzovala rozruch také evoluční teorie. Předpokládá se, že Gaudí se inspiroval knihou Dvacet tisíc mil pod mořem od Julesa Verna i svým dětstvím, které z velké části trávil v přírodě. Působí to, jako by se Gaudí snažil v Casa Batlló vytvořit podmořský svět bez rovných linií. Dům prostupují víry na podlahách i stropech a přírodní prvky, například páteř mořského tvora, která tvoří velké schodiště. Ani dveře bytů nemají čísla, ale písmena nanesená rozmáchlým tahem zlatou barvou.

V podkroví se setkává estetika s funkčností a prostor tak získává zcela zvláštní kouzlo. Původně minimalisticky pojaté podkroví sloužilo jako průchod k servisním prostorám nájemních bytů, mezi nimiž byly prádelny a sklady. Místnost osvětluje pouze jemné světlo pronikající do šedesáti po sobě jdoucích valených kleneb, čímž vzniká dojem hrudního koše nebo páteře draka.

Hlavní patro budovy se rozkládá na ploše 700 m² a dříve sloužilo jako soukromé sídlo rodiny Batlló. Patří k němu mimo jiné vstupní hala se světlíky připomínajícími želví krunýře; celý prostor evokuje podmořský svět s obloukovými stěnami v křivolakých tvarech a velkolepým dřevěným schodištěm. Odtud se dostaneš do pracovny Josepa Batllóa s krbem ve tvaru houby. Velkorysá okna hlavního sálu vystupující do ulice nabízejí fascinující výhled na Passeig de Gràcia; Gaudí je záměrně navrhl jako tribunu, aby bylo možné vidět i být viděn. Z jídelny se vychází na terasu v zadní části domu, která byla vyhrazena výhradně rodině. Gaudí zde vytvořil malou oázu, která měla chránit před ruchem kouřících parních lokomotiv.

Předpokládá se, že se Gaudí při návrhu střechy domu inspiroval mýtem o svatém Jiří, patronovi Katalánska. Podle legendy zachraňuje princeznu svým mečem před drakem chrlícím oheň. Kromě bočního profilu bájné bytosti, který vytváří velké množství kosočtvercových střešních tašek v červené, modré a zelené, lze i schodišťovou věž se čtyřramenným křížem vykládat jako rytířovo kopí zabodnuté do zvířecího pancíře. Gaudí ozdobil věž také monogramy Ježíše, Marie a Josefa, aby vyjádřil svou hlubokou víru. Keramický pupen směřující ke kříži se při převozu z Mallorky rozbil. Přestože jej výrobce chtěl nahradit, Gaudí se rozhodl nechat části znovu spojit, a znovu tak zdůraznil svůj styl Trencadís (Trencadís v katalánštině znamená „lámání“ - mozaiku z různě velkých úlomků keramických dlaždic, mramoru nebo skla).

Nesčetné úlomky omítky s barevnými střepy skla a kousky keramiky zdobí jasně zářící, zvlněnou fasádu, která připomíná třpytivou hladinu jezera s lekníny. Jemně působící sloupy, které z dálky vypadají jako kosti, ale jsou vytesané z ušlechtilého kamene, tvoří velké nepravidelné oválné okenní plochy reprezentačního patra. Fasáda se proto často označuje jako organická; odtud budova získala jméno „Casa dels Ossos“ neboli „Dům kostí“. Při pohledu zblízka jsou na sloupech vidět také květinové vzory.