Ve své první samostatné výstavě v Portugalsku se Frida Orupabo vrací k obrazovému archivu složenému z koloniálních záznamů, etnografických fotografií, rodinných snímků a digitálních fragmentů. Výstava využívá tento proud obrazů k prozkoumání napětí mezi intimitou a násilím v osmidílné trase utvářené architekturou muzea.
Výstava s díly od 90. let do současnosti sleduje zkoumání Ângely Ferreiry věnované kolonialismu, architektuře a odporu. Instalace, video, fotografie a socha odhalují, jak koloniální infrastruktury a příběhy dál utvářejí současnost.
Tato místně specifická instalace umisťuje nahrané volání lesního ledňáčka do magnolie u vstupu do muzea a propojuje krajinu čtvrti Belém s koloniálními dějinami a migrací. Dílo je součástí dlouhodobé série There's No Place Called Home, kterou Webb rozvíjí skrze zvuk, místo a historickou disonanci.
Ve své první výstavě v Portugalsku proměňuje Neïl Beloufa MAC/CCB v interaktivní prostředí, kde se návštěvníci pohybují mezi objekty a živými scénami z počítačové hry. Projekt si pohrává se záměrným zaměňováním fikce a geopolitiky a zároveň dělá z návštěvníka aktivní součást vyprávění.
Tato samostatná výstava představuje hutný vizuální jazyk umělkyně Francisca Carvalho, tvořený kolážemi, kresbami, vzory, texty, malbami a textiliemi. Navazuje také na její výzkum v Rádžasthánu a Gudžarátu, zejména na tradiční tvorbu vzorů, přírodní barviva, kalamkari, ruční blokový tisk a experimenty se sklem.
Tato retrospektiva staví do centra kresby Marisol Escobar a shromažďuje více než sto děl od 50. let 20. století spolu se sochami, archivním materiálem a filmy Andyho Warhola. Výstava rámuje kresbu jako nit, která propojuje její společenská témata, osobní napětí a imaginativní fikce.