Pařížské katakomby

Ve středověku vznikla pod Paříží složitá síť dolů a lomů sahající až do hloubky 35 m. Těžil se zde vápenec potřebný pro výstavbu města. Doly většinou budovali lidé bez potřebných znalostí a povolení, takže závaly tunelů byly na denním pořádku.

Na rozdíl od jiných velkých měst se hroby v Paříži nacházely v centru a po staletí je několik farností současně využívalo jako hromadné hroby. Kvůli vysoké úmrtnosti v 17. a 18. století byly hromadné hroby, například Les Innocents, tak přeplněné, že se hroutily zdi sousedních sklepů. Aby se vytvořilo místo, zkracovala se doba klidu zemřelých, což kvůli napůl rozloženým tělům vedlo k nezdravým podmínkám.

Tísnivé poměry vedly krále Ludvíka XVI. k tomu, že v roce 1785 nařídil přesun stovek tisíc lidských ostatků do bývalých dolů v pařížské čtvrti Montrouge. Aby se zabránilo skandálu, probíhalo toto makabrózní řešení 15 měsíců večer, v průvodu zpívajících kněží a ministrantů. Po příchodu do lomů se kosti házely do 20 metrů hluboké šachty na Avenue René-Coty. V podzemních tunelech dlouhých několik set metrů byly ostatky naskládány bez řádu, takže od té doby není možné zemřelé identifikovat. Pařížské farní hřbitovy byly uzavřeny a vstup do katakomb byl od té chvíle zakázán.

Když byl Napoleon Bonaparte v roce 1804 korunován císařem, svěřil kostnici generálnímu inspektorovi Louis-Étienne Héricart de Thury. Ten byl fascinován gotickou literaturou, což mu vnuklo myšlenku zpřístupnit katakomby veřejnosti jako muzeum. Po několik měsíců lomoví dělníci umělecky skládali kosti a lebky do vzorů, nástěnných obrazů a koláží zdobených cedulemi a kříži z někdejších hrobů.

Díky stálým teplotám a vysoké vlhkosti využívali podzemní systémy sládci a pěstitelé hub, dokud nemusely na začátku 20. století ustoupit výstavbě pařížského metra. V 19. století se zde konaly také koncerty a události. K nejslavnějším návštěvníkům té doby patřili rakouský císař Karel X., švédský král a Napoleon.

Zejména v 80. letech vzbudili rozruch katafilové (z francouzštiny milovníci katakomb), kteří se bez povolení dostávali do podzemních labyrintů. Do tunelů vstupovali tajnými vchody a pořádali v nich nelegální koncerty a večírky. Zřízení speciální policejní jednotky mělo od té doby nelegální návštěvníky odrazovat. Tato jednotka v roce 2004 objevila velkoryse vybavené kino, které mělo dokonce jídelní část.

Jakmile vstoupíš vchodem zvaným také Barrière d’enfer, 131 schodů tě zavede zhruba o 5 pater, tedy 35 m, níže. Odtud se osvětlenou chodbou dostaneš do části muzea využívané jako kostnice.

Nápisy na stěnách sloužily tehdejším pracovníkům k orientaci v tunelech. Označují také kontroly v různých fázích výstavby a údržby. Najdeš tu i značku pro akvadukt Arcueil, který byl postaven za Marie Medicejské v letech 1613-1623. Tento akvadukt vedl vodu kamennými tunely těsně pod povrchem. Později se část akvaduktu zřítila, což zůstává problémem dodnes.

V podzemí, těsně předtím než uvidíš kosti, stojí brána. Jsou na ní vyryta slova: „Zastav se, toto je říše smrti“. Jakmile touto branou projdeš, ocitneš se v kostnici.

Fontaine de la Samaritaine, fontána Samaritánky, je ve skutečnosti pramen. Kruhový prostor kolem pramene ukrývá kosti z Cimetière des Innocents, tedy Hřbitova neviňátek. Pramen poskytoval přístup k čisté vodě. Dělníci tuto vodu používali k míchání malty pro konstrukce z kostí.

Při komentované prohlídce tě průvodce provede chodbou Port Mahon. Na jejím konci jsou působivé sochy, které mají představovat repliku paláce Port Mahon na Menorce ve Španělsku. François Décure, tehdejší francouzský lomový dělník, který byl v tomto španělském paláci vězněn, ho podle paměti vytesal do vápencové stěny a později na stejném místě zemřel při práci na přístupovém schodišti pro návštěvníky. Tato část katakomb není bez průvodce přístupná.

Mnoho obětí gilotiny bylo místo na hřbitov odvezeno přímo do pařížských katakomb. Byli mezi nimi i vůdci revoluce jako Robespierre nebo Danton. Všichni byli v roce 1794 sťati. Někteří tvrdí, že otvory v lebkách dokazují smrt zastřelením. Důkazy pro to však neexistují. Různé tabule odkazují na důležité události Francouzské revoluce. Příkladem je pamětní deska k bitvě u továrny Réveillon v pařížské čtvrti Saint-Antoine dne 20. dubna 1789, kde protest zaměstnanců skončil masakrem.

Molière a Jean de La Fontaine byli pohřbeni na veřejných hřbitovech, poté byli na konci 18. století přeneseni do katakomb a v roce 1804 převezeni na hřbitov Père-Lachaise. Ostatky Molièra a Jeana de La Fontaina měly nově otevřenému hřbitovu pomoci získat slávu. Zda jde skutečně o kosti těchto dvou osobností, však zůstává sporné.

V muzejní části katakomb se nachází jen jediný náhrobek. Françoise Gillain byla francouzská akademička, kterou Académie française v roce 1784 ocenila Korunou ctnosti za práci s francouzským jazykem. V katakombách má náhrobek proto, že se roky zasazovala o propuštění spisovatele z Bastily, kde byl nespravedlivě vězněn. Tento náhrobek připomíná více než 6 milionů dalších lidí, kteří zde odpočívají bez vlastního náhrobku.

Nachází se zde Tibia Rotunda, sudovitá socha z kostí, která ukrývá sloup podpírající strop. Dne 2. dubna 1897 se tu konal koncert oznámený v novinách; přišlo na něj 100 lidí a všichni museli dorazit pěšky. Návštěvníci byli požádáni, aby nechali kočáry doma a nevzbudili rozruch. Pro vybranou společnost zazněly skladby jako Marche Funèbre od Chopina a Danse macabre od Camille Saint-Saënse.

V roce 2015 vzbudilo Airbnb rozruch, když nabízelo noc v katakombách. Za 350 000 € bylo možné strávit v katakombách noc včetně soukromého koncertu. Celý projekt byl ale zakázán dřív, než si nabídku mohl kdokoli rezervovat. Strávil bys tady noc?

Když se procházíš Paříží a přeběhne ti mráz po zádech, možná právě kráčíš nad hrobem. Pařížské katakomby se kdysi táhly v délce přibližně 300 km pod všemi pařížskými obvody kromě 1. až 4. arrondissementu. Dnes jsou jako muzeum přístupné návštěvníkům přes Barrière d’enfer (Bránu pekla) v délce 2 km. Můžeš tu obdivovat působivou kostnici i umělecké uspořádání kostí.

Katakomby nesloužily jen jako kostnice. Během druhé světové války například tunely sloužily jako úkryt pro vojáky. V průběhu staletí Pařížské katakomby inspirovaly vědce a badatele z celé Francie i Evropy ke studiím podzemní flóry, fotografie a patologie.

VAROVÁNÍ! Výslovně upozorňujeme, že vstup do podzemního labyrintu Paříže je zakázán. Tunely hlídá speciální policejní jednotka. Kdo je v tunelech přistižen, musí dokonce zaplatit pokutu. Ani pokuta, ani nebezpečí však návštěvníky zřejmě neodrazují.

Dodnes existuje skupina lidí patřících k subkultuře katafilů. Jde o osoby, které nelegálně využívají nebo prozkoumávají nezabezpečené štoly katakomb. Skryté vstupy do katakomb, používané k sestupu, existují po celé Paříži. Policie zná jen 150 katafilů, kteří požívají důvěry umožňující jim katakomby nelegálně prozkoumávat a mapovat. Jiná skupina katafilů využívá katakomby k večírkům, koncertům, a dokonce jako kino. Po těchto akcích bývají podzemní prostory často znečištěné, stará pohřebiště poškozená a pravidla požární bezpečnosti i únikových cest porušovaná, což ohrožuje všechny účastníky.

Mnoho reportáží a youtuberů nabízí pohled do dobrodružných výprav katafilů. Trasa začíná sestupem skrytým vchodem. Už tady se nezkušení lidé mohou ztratit, protože chodeb je nespočet. Často jsou velmi nízké a úzké, nebo dokonce zaplavené. Podzemní průchody často dostávaly názvy, aby se podle mapy dalo lépe orientovat. Často narazíš i na místnosti, které skoro připomínají obývák. Najdeš v nich oblečení, zrcadla, rádia a všechno, co se může v podzemí hodit. Téměř všechny chodby jsou navíc plné graffiti.

Dnes existují dokonce nelegálně šířené online mapy, které umožňují prozkoumávat tunely v pařížském podzemí. Ani tak není průzkum méně nebezpečný a stále zůstává zakázaný. Mnoho lidí přesto chce projít chodbami, aby v katakombách dosáhli konkrétního cíle. K tomu potřebuješ velmi dobrý orientační smysl a ideálně průvodce, který podzemí opravdu zná. V tunelech návštěvníci často potkávají podobně smýšlející lidi, kteří dole pořádají večírky, v klidu pijí pivo nebo si jen užívají atmosféru. Cílem takových výprav může být například místnost s kostmi, místo, které také sloužilo jako pohřebiště, ale nefunguje jako muzeum. Dalším cílem může být kino, jehož stěny pokrývají graffiti všech dosud promítaných filmů. Jiným typem akce jsou černé mše, rituál, při němž se uctívá Satan.