Palác postavený kolem sbírky
Capodimonte začalo rozhodnutím státu, ne dodatečným muzejním nápadem. V roce 1735 nechal Karel Bourbonský převézt sbírky Farnese do Neapole a v roce 1738 začaly práce na paláci na kopci, který je měl pojmout. Tenhle původ návštěvu pořád formuje: neprocházíš neutrálními galeriemi, ale místnostmi vytvořenými pro dynastickou ambici, reprezentaci a kontrolu.
Od Farnese k mistrům Neapole
Jádrem zůstává Farnese, ale Capodimonte vyrostlo daleko za hranice jedné zděděné sbírky. Díla z neapolských kostelů a klášterů, bourbonské akvizice, pozdější dary a moderní doplnění z něj vytvořily širokou mapu italského malířství od 13. do 20. století. Proto muzeum působí rozsáhle, ale ne nahodile.
Sala 62 a hlavní díla
Pokud hledáš emocionální střed muzea, jdi rovnou do Sala 62. Současné uspořádání tu spojuje Danaé od Tiziana, Anteu od Parmigianina, Judit stínající Holoferna od Artemisie Gentileschi a Bičování Krista od Caravaggia, poblíž jsou také El Greco a Carracci. Právě tenhle sál mění Capodimonte z významného muzea ve skutečně povinnou zastávku.
Královské pokoje, porcelán a Belvedere
Nevnímej Capodimonte jen jako muzeum obrazů. Appartamento Reale, příběh porcelánu z manufaktury vzniklé přímo v parku a výhled z Belvedere na Neapol dávají návštěvě dvorský rozměr, který muzeum v centru města nedokáže napodobit. Rodiny tuhle směs často ocení, protože přecházení mezi sály se dá přirozeně střídat s venkovními pauzami.